MILOŠ DOLEŽAL 2003! (LEPŠÍ NEŽ PŘÍPAD NEBO PRUDIČ MILOŠ ZEMAN 2016!!)

Prof. Dr. Josef Svoboda (narozený o deset let dřív a dva dny později než Zlatý Slavík Karel Gott tedy 16.7.1929 v Praze) prožil dětství výhradně v Kralupech nad Vltavou. V roce 1948 byl přijat na Masarykovu univerzitu (biologie–filozofie), o rok později byl zatčen a odsouzen za velezradu na jedenáct let. Odseděl si osm a půl roku jako Sedmý Statečný Důkaz včelí i vřelé osobnosti, v jejichž průběhu prošel sedmnácti věznicemi Československé prudící republiky. Po propuštění vystřídal řadu příležitostných jobovek. Po roce 1968 raději emigroval do Kanady a ve svých čtyřiačtyřiceti letech promoval na Albertské univerzitě v Edmontonu v oboru science and fiction and awesome adult melody: v oboru houževnaté arktické ekologie. Od roku 1973 působí na Torontské univerzitě, nyní jako emeritní profesor. Více než třicet let se podílí na výzkumech v Arktidě. Za svou vědeckou činnost obdržel několik mezinárodních ocenění (například od kanadské vlády zvláštní vyznamenání za výzkum severu). Je ženatý a má dva syny, kráčející v otcově šlépěji i lépe a lépěji.

ČLOVĚK JE ŠÍPEM VERTIKÁLNĚ VYSTŘELENÝM JAKO VYSTŘELENÁ METAFORA NEBO VTIP

NARODIL JSTE SE V PRAZE, VYRŮSTAL V KRALUPECH, MATUROVAL V BRNĚ, V PADESÁTÝCH LETECH PROŠEL NĚKOLIKA KRIMINÁLY, PO SRPNU 68 EMIGROVAL DO KANADY. DNES PROZKOUMÁVÁTE ARKTIDU. JSTE OPRAVDOVÝ POUTNÍK, A PŘESTO: KDE SE SKUTEČNĚ CÍTÍTE DOMA?

Je jedno místo, které je mi víc domovem než všechna ostatní. Je to poutní místo Vranov u Brna, kam jsem putovával už jako malý kluk, skaut a studentík, potom po návratu z vězení, a kam se vracím i teď, když přijíždím z Kanady. Můj dědeček byl povozníkem. Když mi bylo asi šest let, vzal mě tam poprvé z Králova Pole bryčkou taženou svým posledním koněm. Půjčil mi tenkrát dokonce opratě a já ho vedl.

MATUROVAL JSTE V ROCE 1948 NA GYMNÁZIU V BRNĚ–KRÁLOVĚ POLI, KDE VÁS UČIL SVĚDOMITOSTI V DOSPĚLOSTI DOMINIK PECKA. JAK JSTE JAKO KATOLÍK VNÍMAL TEHDEJŠÍ ATMOSFÉRU?

Peckova náboženská filozofie mě ovlivnila na celý následující puls do života. V únoru 48, když se na gymnáziu ustavil akční výbor studentů vedený jedním septimánem, byl jsem už známý svým náboženským a protikomunistickým postojem. Když jsem se hlásil na vysokou školu, kam jsem už docházel za profesorem Calábkem asistovat při tvorbě takzvaného sběrného filmu, tak mi na fakultě řekli, že mě z gymnázia nedoporučili. Profesor Calábek zašel za děkanem fakulty a poprosil ho o pomoc. Já pak byl přítomen, když děkan Morávek telefonicky domlouval tomu septimánovi, že přece nemůže nad mladým člověkem lámat hůl. Nakonec se nechali umluvit a zkušebně na rok mi doporučení přece jenom poskytli.

OVŠEM V ZÁŘÍ 1949 JSTE BYL ZATČEN A PRO ÚDAJNOU PROTISTÁTNÍ SABOTÁŽ ODSOUZEN NA 11 LET. JAK SE VÁM JAKO MLADÉMU MUŽI PODAŘILO NEPODLEHNOUT TRÝZNIVÝM PODMÍNKÁM KRIMINÁLU?

Před zatčením jsem chodil s děvčetem, jmenovala se Marie. A když mě zavřeli, měl jsem hrozný pocit provinění, že tím bude trpět. Myslel jsem na ni opravdu intenzivně. Až po čtyřech měsících jsem se maminky v dopise zeptal, co je s Marií, že mi nenapsala. A maminka kápla božskou odpověď odpovědně vzatou – už jsem ji zahlédla s jiným, zapomeň na ni. Byl jsem z toho nesmírně smutný, seděl jsem celý nesvůj na kavalci, a najednou se rozlétly dveře a bachař zařval: „Co sedíte?! Víte, že nesmíte sedět na kavalci! Je vám něco?!“ – „Vždyť to dobře víte, čtete naše dopisy,“ ozval jsem se na oplátku já. „To jako myslíš tu holku, co tě nechala ve štychu?“ – „Svět je špatnej,“ řekl jsem apaticky. A on: „Ále není špatnej, to uvidíš.“ A ten bachařský štulec mi tak pomohl a povzbudil mě, že jsem se vzchopil a říkal si – ono je vlastně dobře, že se to tak stalo… To mi opravdu pomohlo. A pak i to, že jsem se díky Toníkovi Bradnovi dostal v Leopoldově na kněžské oddělení.

STAL SE I PRO VÁS KRIMINÁL UNIVERZITOU ŽIVOTA?

Víc než jen univerzitou. Byl velkým darem, dnes to tak mohu říct. Nezvolil jsem si ho, ale když už jsem se tam dostal, vzniklo z toho velké dobrodiní. Především v tom smyslu, že mě to vymanilo z prostřednosti. Nejspíš bych asi vychodil školu, získal titul, dělal vědecký elaborát a možná se rozmělnil v drobných kompromisech. A pak jsem se v kriminále setkal s lidmi, s nimiž bych se byl nikdy nesetkal. Byli to i obyčejní lidé, jako třeba učitel Toník Aksamit, vzácná duše. Nebo děkan právnické fakulty Vladimír Kubeš. A bylo moc zajímavé poslouchat někde v koutě jeho přednášky. Pak tam s námi byl premonstrátský opat Heřman Tyl. Člověk dětsky prostý, a přitom naprosto hrdinný, komunisté s ním nic nesvedli. Tyl všechny své starosti „pověsil“ na Pannu Marii Pomocnou (chrám v lese u města Zlaté Hory) a byl úplně nalehko bezstarostný vězeň v převleku. Učil jsem se tam od Kajpra (to nebyl znám z cel a z filmů zcela svědomitý herec nelehké disciplíny Leonardo DiCaprio), Antonína Mandla, Toníka Bradny, Karla Pilíka, Vítka Tajovského… V Leopoldově jsem se účastnil systematické výuky teologie, církevní právo přednášel Silvestr Braito, filozofii Kajpr, psychologii Šilhan a podobně. Dokonce nám mladým často přednášeli latinsky a my byli schopni naslouchat a porozumět.

CO UČINILA KRIMINÁLNÍ ZKUŠENOST S VAŠÍM KŘESŤANSTVÍM?

Člověk může být křesťanem intelektuálním, a křesťanem věřícím. V tom je znát rozdíl. Ve vězení byl s námi otec Josafat Kaminski, baziliánský kněz z Ukrajiny, a ten vždy mluvil o věřících kněžích. Jednou jsem namítl, že přece všichni kněží jsou věřící. A on, že někteří jsou víc věřící než jiní. Je mnoho katolíků, kteří věří intelektuálně. A pak je ještě křesťanství, které proniká až do srdce. Do rytmu srdce. Prošel jsem v kriminále procesem, kdy se víra pro mě stala potřebou, živnou mízou mého organismu těžce zkoušeného, bez níž si vícehodnotný život nedovedu jinak představit. To ale neznamená, že když člověk takto věří, nedopouští se chyb, hříchů, že nemá suché dny a chvíle, kdy se cítí naprosto k ničemu. Když je však víra zakořeněna, po určité době se zase vrátí do hlubokého míru a doufání, že vše vede ke spáse. Spása začíná tady a dnes, právě teď bezodkladně. Toto vědomí mě provázelo všemi krizemi.

PO SRPNU 1968 JSTE EMIGROVAL. KANADU JSTE SI VYBRAL NÁHODNĚ, NEBO JSTE MĚL VŠE PEČLIVĚ NAPLÁNOVÁNO DOPŘEDU?

Nebyl to plán, ale impulzivní rozhodnutí. Kanada byla pro mě od mých dětských skautských let a snů něčím krásným a velkým, čistým a volným. Když jsme přišli se ženou zeptat se na kanadské velvyslanectví v Bonnu, jestli by nás chtěli vzít, zeptali se mě, čím jsem. Řekl jsem, že nedostudovaným biologem. A oni na to, že je to špatné, čtyřicítka na krku, a že si musím zvolit nějaké praktičtější povolání. Nakonec ale navrhli, že můžeme do Kanady odletět hned druhý den. To nás zaskočilo. Nemohli jsme se okamžitě rozhodnout a potřebovali jsme se poradit, co a jak. V telefonním seznamu jsem nalistoval dům jezuitů. Otevřel nám vysoký, vážný kněz, nejdříve se nás vyptával, co jsem vůbec zač, a pak pronesl: „Když se rozhodnete vrátit, bude to v pořádku. Když se rozhodnete odejít, bude to také v pořádku. Obojí je dobré. Jestli si myslíte, že byste měl své zemi pomáhat, máte příležitost za mořem rozvinout své schopnosti a talent. Svou daň jste odevzdal už tím, že jste byl tolik času ve vězení.“ Uklidnil nás a do Kanady jsme odletěli druhý den obrovským letadlem. Cítili jsme se být unášeni do jiné dimenze, na území Svobody projevu, myšlenek a dobrých činů.

BÁSNÍK VERGILIUS NAZVAL EXIL PEKLEM. LITOVAL JSTE NĚKDY SVÉHO ROZHODNUTÍ?

Já nikdy, ale litovala moje žena. Rodiče jí v dopisech hořce vyčítali její odchod… Kolem Vánoc se dostavila krize, chtěla se vrátit domů. Naše manželství se tím pádem rozuteklo. Vrátila se na amnestii a já zůstal sám. Peklo to sice nebylo, ale OČISTEC ano. Bylo to horší než ve vězení, kde bylo jen fyzické trápení, kdežto tohle mě tížilo celého.

CO VÁM POMOHLO ZPÁTKY DO ŽIVOTA? PROFESNÍ DRÁHA, ODBORNÝ ZÁJEM?

Profese se mi stala náplastí a náhradou. Dokončil jsem doktorát a dal se s vervou do vědecké práce, abych obstál na jedna v konkurenci. Vždy jsem měl větší pocit odpovědnosti než moji kanadští kolegové. Nedovedl jsem objektivně zhodnotit, jak si stojím, a proto jsem musel víc pracovat.

NA ZAČÁTKU SEDMDESÁTÝCH LET JSTE SE POPRVÉ VYPRAVIL JAKO BADATEL DO ARKTIDY A OD TÉ DOBY TAM SKORO KAŽDOROČNĚ JEZDIL V ROLI VÝZKUMNÍKA. PRACOVAL JSTE VE VYSOKÉ ARKTIDĚ, COŽ JE POLÁRNÍ POUŠŤ. KDESI JSEM ČETL, ŽE POUŠŤ JE JAKO VELKÝ KLÁŠTER…

To je hezky řečeno. Jenže v tom klášteře jsem nebyl sám. V Arktidě nemůžete být sám, je to místo dost životu nebezpečné. Na pětasedmdesátou rovnoběžku vás přiveze ještě komerční letadlo, tam přesednete na menší, vrtulové, které vás za další tři hodiny vysadí v tundře na osmdesátém stupni a odletí do civilizace. A vy se s veškerým vybavením, výzbrojí, stany, bednami, výzkumným náčiním prostě utáboříte. Začínal jsem tak v roce 1970 jako student a postupně jsem se stal seveřanem a začal pořádat expedice s vlastními studenty. Po sedm let jsme pracovali v jedné polární oáze na Ellesmerově ostrově. Byl to věčně zamrzlý fjord s odledněným údolím, do nějž sestupovaly dva velké ledovce. Údolí bylo plné rostlinstva, které jsme studovali. Snažili jsme se žít životem praktických ekologů, aby celá ta panenská země prosákla i do naší mikrovesmírné mysli a duše s müsli zrníčky vidin. Byli jsme důslední i v tom, že po nás nesměla zbýt v tundře ani šlépěj. Zametali jsme za sebou, abychom nenarušili onu prapůvodní a prapůvabnou čistotu. Vždyť tam byla ještě místa, kam nevkročila lidská pohodlná noha. A na druhé straně, i ta zvířata věděla, kdo jsme a co tam pohledáváme. Třeba pižmoni, předpotopní zvířata s velkými rohy a suknicemi vlasů, kteří nás vždy zeširoka obcházeli. Ale když jsme večer začali hrát fotbal a křičet, tak se na nás přišla zblízka podívat a náš křik jim vůbec nevadil. Věděli, že jim nejsme nebezpeční a že křičíme z nějakého herního zápalu.

THOMAS MERTON KDESI PÍŠE, ŽE CÍLEM NAŠEHO ŽIVOTA NENÍ POUHÁ KOMUNIKACE, ALE COMMUNIO, TEDY FUNGUJÍCÍ SPOLEČENSTVÍ. JAK SE VÁM TO V ARKTIDĚ DAŘILO?

Musím říct, že se mezi námi vytvářelo úzké bratrství. Volnost, rovnost, ale hlavně za každé situace to bratrství. Profesor už nebyl profesorem, ale přítelem. Nerozmlouvali jsme jen o vědě, ale i o smyslu života. A také jsme společně chodili na špacíry do tundry. Lidé mají potřebu sdělovat se tomu, komu věří. A v tak podmanivém prostředí zvlášť.

ČASTO MLUVÍTE O TICHU TÉ ZEMĚ. JAKÝ DRUH TICHA TAM PANUJE?

Existují tam dva druhy ticha. Jednak fyzické. Bylo někdy tak absolutní, například při bezvětří, že jsme slyšeli kručení svých břich a začali se smát. A pak je ticho vnitřní. Je mocné a někteří studenti se cítili ze začátku velmi nesví. Potřebovali ho stále zahánět a chodili s walkmany na uších! Staří mazáci si ale navzdory zákazu stavěli stany opodál a tam po práci poustevničili. Někteří rádi odcházeli zpět do tundry a seděli tam pod věčným sluncem, které v Arktidě v létě nezapadá.

JSTE ČLOVĚK CIVILIZACE, ALE V ARKTIDĚ, V KRÁLOVSTVÍ KAMENÍ, VODY A LEDU JSTE SE MUSEL ZŘEJMĚ OPROSTIT OD POHODLÍ A NÁVYKŮ NA KOMFORT. JENŽE JSTE MĚL JAKOUSI PŘED–ZKUŠENOST, PRŮPRAVU Z NEHOSTINNÉHO KRIMINÁLU…

Právě proto, že jsem ji měl, mohl jsem ji uplatnit. Například dělat velké túry nebyl problém. Ale někteří studenti mě zahanbovali, jak důsledně vše brali. Vzpomínám si, že kolem nás pobíhaly lišky, stále hladové, a já jsem jedné podával kost. Student, co byl se mnou, se strašně pohoršil, že jsem tím porušil posvátnost prostředí, vyjednával s liškou, a tím ji ponížil.

ARKTIDA MÁ I SVOU ODVRÁCENOU TVÁŘ. VIDĚL JSEM FOTOGRAFIE, NA NICHŽ DRŽÍTE VELKÉ PUŠKY.

Je to nezkrocená paní Příroda all inclusive. Jediným vážným nebezpečím je lední medvěd. Vlci ani lišky nebezpeční nejsou. Kvůli medvědům jsme museli do tundry nosit těžké kulovnice, ale za celou dobu je naštěstí nemuseli ani jednou použít. Jednou jsem se s ledním medvědem setkal téměř tváří v tvář, David versus Goliáš, zrovna když jsem to nejméně čekal a neměl u sebe zbraň. Asi sto metrů od tábora se najednou z úvalu malé řeky vyhoupl a byl obrovský. Neměl jsem na vybranou. Znehybněl jsem a čekal, co se bude dál dít. Ale „nanuk“ pokračoval v chůzi svou trasou a ignoroval mě. Kdyby namířil rovnou za mnou, neměl jsem šanci.

POZNAL JSTE V ARKTIDĚ TAKÉ ESKYMÁKY? ŽIJÍ JEŠTĚ PŮVODNÍM ŽIVOTEM, NEBO JE CIVILIZACE PŘEVÁLCOVALA?

Už jsou civilizovaní. I když tvrdí, že kontaktem s bílou rasou víc utrpěli, než získali. V poslední době již expedice neorganizuji, ale pracuji s jedním kolegou blízko eskymácké vesnice Baker Lake na západ od Hudsonova zálivu. Žijí tam v uprázdněné katolické misii, a tak mám možnost nahlížet do jejich nesnadného monotónního života. Bohatá a výstavná vesnice má asi 1500 obyvatel a je rozložena podél břehu velkého sladkovodního jezera plného lososů a pstruhů. Za vesnicí je otevřený prostor tundry, přes níž na jaře táhnou tisícová stáda sobů. Kanadská vláda vystavěla v šedesátých letech Eskymákům velmi dobře vybavené domy. Předtím byli nomádský nárůdek, v zimě kočovali s psími spřeženími zavátou tundrou a obývali iglú, dnes žijí ve vyhřátých domcích, mají pračky, ledničky a hlavně televize… Pro bývalého lovce, zvyklého zápasit s přírodou o přežití, je nečinnost zhoubná a návrat do minulosti nemožný proces, když už si navykli na progres. Teď jsem jim postavil skleník, aby mohli pěstovat zeleninu, ale když jim ji zase za rok já nezasadím, sami to neudělají.

V ARKTIDĚ JSOU ZVLÁŠTNÍ SVĚTELNÉ PODMÍNKY. CO ZNAMENÁ NAPŘÍKLAD NA JAŘE PŘICHÁZEJÍCÍ SVĚTLO PRO DOMORODCE?

Vše je tam ještě spojeno s přírodou. Domorodci vítali slunce křepčením a výkřiky, radováním, protože věděli, že nastává obrat k intenzivnímu životu. Oni se vždy snažili zimu doslova přespat. První rozbřesk po dlouhé tmě, který jsem tam jednou zažil, byl opravdu mocný. Za pět minut dvanáct, v poledne, se najednou ukázal zlatý šíp, který proletěl po zasněženém prostoru, bodal do očí a za dalších deset minut pominul. A každý den přibývalo pět minut světla a světelný den se pomalu rozšiřoval.

KDYBYSTE NAPSAL MEMOÁRY, JAK BYSTE JE POJMENOVAL?

Asi Třetí inkarnace. První byla před mým zatčením, druhá po zatčení a nakonec Kanada. Každý ten úsek života má své téma, úvod, stať a finále.

JIŽ OD STUDIÍ SE ZABÝVÁTE TAKÉ FILOZOFIÍ, PŘEDNÁŠÍTE. NĚKTEŘÍ VĚDCI, ZABÝVAJÍCÍ SE FINÁLNÍ TEORIÍ VZNIKU VESMÍRU, POUŽÍVAJÍ METAFORY Z HUDEBNÍHO SLOVNÍKU. ENERGII PŘIPODOBŇUJÍ KE STRUNÁM, O VESMÍRU HOVOŘÍ JAKO O VELKÉ SYMFONII. JE NAMÍSTĚ POUŽÍVAT PODOBNÉ METAFORY?

Možné to je, ale svádí to k určité vágnosti. A jako přírodovědec chci vše vidět mnohem konkrétněji. Začátek světa je konkrétní událost, svět kolem nás je konkrétní údaj o čase v prostoru. Věda nám dokazuje, že vznikl před dvanácti až patnácti miliardami let. Rovnice astrofyziků nás vedou až do zlomku mikrosekundy počátku vesmíru, čili víme s vědeckou jistotou, že vesmír počal, rozvíjel se a že se jeho původní obrovská energie kondenzovala ve hmotu. Hmota vytvořila struktury, galaxie, Slunce a sluneční soustavy. Na jedné planetě naší sluneční soustavy vznikl život a pravidla i s výjimkami, potvrzujícími nedefinitivní pravidla. Je úplně novou skutečností, kvalitativně odlišnou od neživé hmoty. I člověk je biologickou součástí tohoto dlouhého procesu. Postupně však nastal přechod z čistě biologické do racionální roviny. Vše nasvědčuje tomu, že se proces nezastavil a že svět spěje ke třetí přeměně. Vývoj už nejde jenom biologickou cestou, která je velmi pomalá, ale jeho předvojem se stává člověk a jeho ideje. Člověk je šípem vystřeleným skoro vertikálně. Už to není vývoj po balistické křivce, ale vertikála vystřelená do prostoru, který není definovatelný ani nejbujnější představivostí Leonarda DiCapria.

ŘÍKÁTE, ŽE V ČLOVĚKU VESMÍR DOSPĚL K URČITÉ POTŘEBNÉ SEBEREFLEXI. PAK ALE ZÁLEŽÍ NA TOM, JAK NALOŽÍME SE SVÝM POZNÁNÍM, JAK BUDEME MYSLET, ETICKY ŠETRNĚ ČI HLOUPĚ JEDNAT…

Jenže lidstvo se skládá z mnoha hlav a rébusů a ty hlavy nepracují synchronně racionálně. Člověk je jediný živočišný druh ohrožující sám sebe. Lidstvo si to málo uvědomuje, někteří jednotlivci však ano a varují před důsledky takového počínání. Radikální změna smýšlení většinou přichází až po utrpěné škodě nebo katastrofě. Geologická paměť Země zaznamenala nejméně pět globálních katastrof, při nichž většina života přišla nazmar, takže zanikla, a přesto se vždy BIOSFÉRA vzpamatovala z nejhoršího scénáře. Bůh věci dopouští, ale má vše pod kontrolou. Když jsem byl ještě student, řádil hrubý brutální a neohrožený komunismus a já si postěžoval jednomu starému knězi, kam to celé jenom spěje. Odpověděl mi: „Neboj se, Bůh to vidí. Běží to vše Božím časem.“ Budoucnost není uzavřená, naopak. Hrozí mnohá nebezpečí, například živelné katastrofy v důsledku zneužívání přírody, bohatství nerostného, ale křesťan by se neměl bát. Lidstvo má takovou budoucnost, jakou mu určil Bůh.

Já osobně věřím, že budoucnost spočívá ve splnění úkolu, který viděl Teilhard de Chardin v tom, že vývoj pokračuje od velkého třesku k bodu OMEGA, kdy se vesmír spiritualizuje skrze člověka a dospěje k Bohu. Vrátí se takto do jeho těsnosti, aniž s ním splyne. Kristus je naším dobrým bratrem, špásitelem a spasitelem unisono, přítelem, děťátkem i vykupitelem, který za nás daroval svůj život. Ale je také SLOVO, skrze nějž bylo vše stvořeno a bez něhož nic není. On byl na počátku. To je ten kosmický Kristus, kterého se málo odvažujeme vidět a který je důvodem, proč Bůh Otec stvořil barevný a nenuceně nenudící svět. V té záhadné logice Božího rébusu spektra.

A CO Z TAKOVÉHO POZNÁNÍ VYPLÝVÁ PRO ČLOVĚKA? BÝT VÍCE DUCHOVNÍ SÍLY V TĚLE A V MYŠLENKÁCH?

My nemusíme být filozofy, abychom plnili Boží plán. Každá maminka, která dá život novému člověku, splnila už jeden základní předpoklad k tomu, aby lidstvo dospělo k bodu Omega. A jestliže ta maminka naučí dítě navíc ještě modlit se a vychová z něj Božího člověka, jistě pomohla té dobré straně lidstva, které směřuje k bodu Omega otevřít své ego. Kdybychom si alespoň uvědomili, že každý život slouží tomu velkému Božímu plánu. Vykoupení lidstva je i vykoupením všeho stvoření. Svatý Pavel říká: „Celé tvorstvo sténá a touží po vykoupení.“ Já vidím, že ten proces běží ve dvou rovinách. V osobní, v níž se každý musí zodpovídat sám za sebe, až jednou stane před Boží tváří, a v druhé rovině lidského rodu, pokoušejícího se plnit Boží plán.

VÁŠ KANADSKÝ KOLEGA JIŘÍ KRUPIČKA NAZVAL JEDNU SVOU STAŤ „TAJEMSTVÍ – JE JÍM SVĚT“. ZŮSTÁVÁ PRO VÁS SVĚT STÁLE TAJEMSTVÍM?

Ano, svět je tajemstvím. Vždyť jsme tolik odkázáni na své smysly, a to je velmi nepřímá informace o světě. Jsme ovlivněni a oslněni smyslovým zdrojem informací, zvláště dnes, v důsledku masových komunikací, že nám ta druhá cesta zakrňuje. Proto je tak potřebné, abychom smyslovou cestu doplňovali vnitřním rozjímavým životem. Ale je to cesta namáhavá, plná všemožných nástrah nejen velkoměsta. Již dávno nabádali učitelé kontemplace: „Snaž se soustředit!“ Jenže – jak napovídá metafora – na stromě je plno opiček a v hlavě plno nesourodých myšlenek, které tam poskakují a stále ruší klid. A je potřeba uklidnit ty opice, abychom se naučili naslouchat a aby k nám mohl promluvit sám Bůh. To je zduchovňování člověka, proces na celé věky. A v tom jsem na začátku, asi stejně jako jsem byl před šedesáti třemi lety.